Paříž: Čtyři dny architektonických skvostů a lidské džungle

Paříž - cestopis, který bych nevěřila, že někdy napíšu. Ale odhlasovali jste si ji v anketě a co bych to byla za soon-to-be novináře, kdybych aspoň trošku neposlouchala hlas lidu ;) Navíc, v Paříži jsme byli jenom čtyři dny, takže to bude docela rychlovka.

Než začnu, měla bych asi objasnit několik zásadních okolností:

Za prvé, v Paříži jsem byla v roce 2013, takže buďte shovívaví, pokud už si toho nebudu moc pamatovat. A taky je to město, a já města obecně moc nemusím, ale Paříž je Paříž. Byli jsme tam v době, kdy ještě neodřezali zámky z mostu zamilovaných, v době, kdy tam ještě nikdo nikoho nevraždil, a bylo tam moc krásně.

Za druhé, byl to náš poslední výlet s gymplákama, než jsme se rozprchli na všelijaké vysoké školy, takže vlastně ani tak nešlo o Paříž, jako o partu, a abychom si to spolu naposled co nejvíc užili. Proto předem varuji, že budete občas muset přetrpět nějaké ty naše akční fotky. Protože fotit se v Paříži, která nabízí nečekaně objevené možnosti (nejen tu klasiku před, pod a na Eifelce, co má každej), je pro kreativce jako my celkem bomba. A to bylo prosím v době, kdy tam ještě žádné atentáty nebyly.

No a za třetí - moje svoboda fotografa a vlastně i člověka dost utrpěla, takže u většiny fotek to zkrátka není ono. Protože jsme tam byli no-hádejte-s-kým. Jo, s cestovkou. S průvodkyní.

---

Ano, slyšíte mě dobře - já, dobrodružná svobodná duše, na dovolené s cestovkou. A jen se mi tím potvrdilo, že je nejlepší jezdit na vlastní pěst, i když příprava je náročnější a cestování vám nemusí připadat tak pohodlné - ale je! Mnohem mnohem lepší. V Paříži, svázáni turistickým autobusem, jsme byli okradeni o možnost prohlédnout si noční město, což jsem jim doteď neodpustila. Moje fotky rozsvícené Eifelovky tak byly místo ze stativu a po hledání vhodného fleku vyfoceny ve spěchu, prakticky za běhu, aby nám ten bus neujel a druhá půlka busu mohla být do desáté na hotelu...

Navíc jsme nejspíš uměli francouzsky líp než sama průvodkyně (my, směs španělštinářů a němčinářů), protože bez naší pomoci by si nekoupila ani lístek na metro. Vrchol pak vždycky přišel, když milá průvodkyně otevřela pusu, protože příběhy, které nám vyprávěla, byly pro skupinu pomocné oděvní průmyslovky. Ale i sama průvodkyně musela být zklamaná, že nejdeme do kolen z jejích historek o tom, za kterým keřem ve Versailes to dělal Napoleon (nebo Ludvík nebo další Ludvík anebo...).

Když nám pak padesátnice v růžovém sáčku (jo, pořád mluvím o průvodkyni) zasněně oznámila zásadní novinu z českých médií, a to, že si Nečas vzal Nagyovou, vyhlásili jsme bojkot a rozprchli jsme se po všech bulvárech Paříže. Trochu se obávám, že část článků bude čistej hejt na ni, ale pokusím se krotit.

No, tak to by bylo na úvod o Paříži. Ještě jsem vás neodradila? :)