Malá Fatra: Klasika v podobě Jánošíkových děr

Občas je nutné vydat se i na nějakou tu masovou atrakci. Na Malé Fatře jsou jí jednoznačně Jánošíkovy díry, systém tří soutěsek, skrze které Slováci postavili žebříky a ty boží vodopády tak teď nejdou hezky fotit. Nicméně netřeba se strachovat - Dolní díry jsou sice masovka, na ty Horní už ale tolik lidí nechodí a za návštěvu navzdory své profláklosti určitě stojí. 

Na Díry se vyplatí vyrazit opravdu brzo ráno. Tradiční okruh začíná u hotelu v Terchové, po  kilometru a prolezení první soutěsky se trasa rozdvojuje - my vyrážíme Novými dírami, které jsou o trochu náročnější než ty Dolní (rozuměj o dva žebříky, s kočárkem neprojdeš) a jsou jednosměrné. Obě soutěsky následně končí na louce, kde můžete svlažit hrdlo v turistické chatě. Sváteční turisté se odtud vracejí Dolními dírami zpět, ti odvážnější vyrážejí dál na Horní díry. Tam už si člověk trochu mákne, celá trasa má převýšení kolem 500m, ale lození po skalách a žebřících je natolik zábavné, že ten výstup ani moc nevnímáte.

Žebřík na Nových dírách. Zatím na pohodu, fronty žádné, většina turistů jde jinudy.

Na louce za Novými dírami se loučíme s částí osazenstva, kteří míří zpátky (náš dvouletý brácha se holt pronese) a vyrážíme na díry Horní, kde teprve začíná to pravé šplhání nejen po žebřících, ale taky po kluzkých kamenech, skalách a v potocích...

Náš výstup však hned v úvodu notně zbrzdila rodinka Maďarů, jejichž mať obutá v halových teniskách visela za železo na ani ne moc vysoké skalce a dál to prostě nešlo. Její manžel se ji nejdřív snažil vytáhnout zeshora - marně - a potom slezl zpátky a tlačil ji zdola za zadek jako v nějaké béčkové komedii. Opravdu jsem nechápala, co tam vyvádějí, protože na trase byly mnohem horší úseky - tady se stačilo přidržet jednou rukou a kousek se vyhoupnout. Každopádně se jednalo o hezkou ukázku toho, že nejen Češi jsou národ "nemám na to a stejně tam lezu" ignorantů, kvůli kterým pak musejí do hor vyrážet týmy záchranářů. 

Před dalším úsekem měli Maďaři aspoň dostatek slušnosti, aby nás pustili před sebe. Přemítala jsem, jestli jim nemám diplomaticky navrhnout, zda se raději nechtějí vrátit (byli jsme zatím v počáteční fázi trasy), ale naznala jsem, že jim do toho nemám co kecat. Každopádně mě zahřálo na srdci, že ačkoliv jsem poslední rok strávila nadáváním na rehabilitacích, úplný kripl ze mě ještě není a moje končetiny si stále pamatují, jak se hopsá po skalách a balvanech.

Zpátky k turistické chatě se sestupuje jinou cestou - kvůli deštivému počasí posledních dní to byla blátivá skluzavka, ale vše nám vynahradily nádherné rozkvetlé louky v poslední části trasy. (P.S.: Nechoďte sem v keckách, jako se o to pokoušely dvě mladé slečny, které to bahno musejí seškrábávat ještě dnes).

 Po louce už sejdete jen kousek k chatě, kde se cesta napojuje zpět na Dolní díry. Celkově jde o takový středně náročný a velice zábavný okruh na půl dne - ti zdatnější lezou od děr ještě nahoru na Rozsutce.