Paříž 2: Versailles. Za kterým keřem to dělal Napoleon?

A děti, jestlipak chcete vědět, za kterým keřem ve Versailles to dělal Napoleon? Touto větou a svým fanatickým úšklebkem si u nás průvodkyně podepsala ortel smrti. Jakkoli jsme tenkrát byli nafrnění (protože osmiletej gympl, nadřazená rasa, že jo), to už by nezvládl ani normální člověk. Ani nenormální. Naše průvodkyně v růžovém sáčku byla zkrátka přírodní anomálie, stvořená pro jediný účel - vysírat nás. A dařilo se jí to.

---

My, osmnáctileté děti, jsme měly totálně na háku, za kterým keřem to dělal Napoleon. Chtěli jsme relevantní zajímavosti. Ale průvodkyně byla asi zvyklá komentovat zájezdy... já nevím, nechci urazit žádnou sociální či věkovou skupinu. Byla zkrátka jako by vyskočila z románů Rosamunde Pilcher. Nebo v nich žila. Vlastně jsme se divili, že nám neodcitovala info z nových dílů Ulice. Ale vážně nezapomenu na ten moment, kdy si s roztřesenýma rukama vzala v buse mikrofon a se slzami v očích nám dojatým hlasem sdělila naprosto zásadní událost z českých kuloárů, a to, že se pan Nečas oženil s paní Nagyovou. Tohle není satira. Nekecám. Mám na to autobus plnej svědků.

Myslím, že o nízkých kvalitách průvodkyně svědčí i to, že místo toho, aby na mně nejsilnější zážitky zanechal honosný zámek ve Versailles, už tady přes dva odstavce mluvím o ní. Promiňte. Předmět dnešního vyprávění - Versailles.

Ještě si dovolím zůstat u dojmů - po otevření autobusových dveří se kolem nás totiž seběhla tlupa cinkajících černochů, kteří se nám mermomocí snažili vnutit laciné suvenýry, a to v míře, kdy už to bylo opravdu nepříjemné - a ti černoši byli vážně hodně velcí, takové ty bodyguard typy. Nakonec se nám nějak podařilo zdrhnout ke kase. Jelikož jsme tu byli brzy ráno, nemuseli jsme stát moc velkou frontu; resp. nám dlouhá přišla, ale když jsme se pak ze zámku vraceli a viděli přeplněné nádvoří, došlo nám, že jsme měli kliku.

Zámecký komplex byl obrovský. Prostor bez lidí se dal vyfotit jen směrem do chodeb, kam byl zákaz vstupu. Ale zdaleka nejlepší byly všudypřítomné supr-obří dveře.

Místy nebylo k hnutí.

Po dostatečném umačkání ostatními turisty jsme vyrazili ven do zahrad. Komplex byl obrovský, oprýskaný a oproti návalu turistů vevnitř docela prázný.

Volný čas jsme nakonec využily jak jinak, než k blbnutí s foťákem (protože Anička měla novou pevnou 50mm, což byl oproti seťáku prostě objektiv seslaný z nebe). Foto: Anička nebo samospoušť.

Příště se mrkneme do supermoderní čtvrti La Défense, kde objevíme fotografický ráj. Jen nevím, kdy to bude, protože těžce nestíhám. Dělám totiž editora. Teda spíš "editora".