Pár poznatků k předprázdninové Šumavě

- Šumava je nádherná za jakéhokoliv počasí

- mile mě překvapila relativní absence odpadků

- kempy byly zcela pusté

- vyděsilo mě, že se zdejší turistický model začíná těžce blížit tomu americkému. Z obřího parkoviště se vyhrnou davy lidí a míří nejkratší cestou k nejbližší zajímavosti. Udělaj si pár selfíček, zahulákají si, a zas nejkratší cestou zamíří zpátky. V momentě, kdy člověk odbočí z této nejkratší cesty a jde oklikou nebo zkrátka kamkoliv trošku dál, potká za celý den jen pár lidí. Pro mě jakožto toho člověka, co chodí dál, je to sice dobře, na druhou stranu mi to přijde líto - líto, že příroda se už i u nás stává jen položkou na Instagram. Na rozcestí k Tříjezerní slati jsem si připadala jako někde v obchoďáku, kde se davy lidí hrnuly za další super slevou - jen místo věcí tady konzumujem přírodu, ale úplně stejně povrchně, rychle k ní dojdem, rychle se u ní vyfotíme a rychle na ni zase zapomeneme. My honem zahnuli k Roklanskému potoku a v následujících hodinách potkali jen pár lidí a jeden bagr s nápisem hejtujícím Hnutí Duha, ale ten pocit smutku jsem nesetřásla dodnes.

- docela jsem zírala, jak se rozrostl vlčí bob

- deptaly mě v lese hulákající děti a ještě více jejich neméně hluční rodiče

- co se hospod týče, vegetarián si může vybrat jen mezi smaženým eidamem a smaženým hermelínem (ok, jednou jsem viděla i smaženej květák a borůvkové knedlíky) - vegan se nenají vůbec

Celkově jsem si Šumavu, kam jsem dosud zavítala jen jednou jako malá, skvěle užila (a samozřejmě už vám o ní chystám sérii foto-článků). Jediné, co mě opravdu mrzelo, byla ne-etiketa chození přírodou. Lidé, kteří lezli, kam neměli, a především lidé, kteří neurvale hulákali, jako by byli někde na hudebním fesťáku, a ne v lese. A to i třeba v místech, kde byly výslovné cedule "chovejte se tiše".