Žlučníkové anekdoty aneb Jak mne české zdravotnictví vysvléklo do naha

Slíbila jsem si, že pokud přežiju svoji poslední operaci, podělím se s vámi o černohumornou povídku o žlučníku, nemocnicích a nahotě. Uplatnila jsem pravidlo 80/20 - 20 % je hyperbola, 80 % krutá realita. Po vzoru mé milované babičky razím názor, že když je nejhůř, je potřeba si z toho aspoň zkusit udělat srandu. A ze sebe taky.

Povídku jsem původně napsala v angličtině. Originál si můžete přečíst tady - přijde mi, že trochu líp plyne. Český, možná malinko křečovitý překlad dávám přímo sem. Nevím, zda to máte stejně, ale některé věci se mi anglicky píšou snáz než česky. 

(Toto mi před pár dny vytáhli z ramene)

Kdysi jsem bývala velmi stydlivá dívka. Stydlivá natolik, že můj nebohý přítel mě mohl svléknout jen ve stoprocentní tmě. Pak mi však jeden z mých naštěstí ne-životně důležitých orgánů vyhlásil válku a vytvořil obří žlučové kameny, které se následně zlomyslně rozhodly, že nejlepším způsobem, jak mi zabránit v přežírání, bylo přivodit mi koliku pokaždé, když jsem otevřela dveře lednice. Pouhý třídenní pobyt v nemocnici změnil můj světonázor a míru osobní důstojnosti jednou provždy.

Pekelná očista mé úzkostlivě stydlivé psyché začala ve chvíli, kdy jsem skončila na pohotovosti s dalším žlučníkovým záchvatem. Po váhavém pozření poslední večeře (jak jsem ji nazývala ve svých představách pro případ, že se již neproberu z narkózy), která sestávala z vodnaté kaše a čehosi, co vzdáleně připomínalo kočičí žrádlo, jsem strávila v nemocnici neklidnou noc plnou nejistoty, nevěda, kdy mě budou operovat a kdo vlastně zákrok provede. Zvláště poslední otazník mi dělal vrásky, neboť jsem si vzpomněla na svého spolužáka z gymnázia, nyní hrdě aspirujícího na chirurga, který ještě v oktávě kreslil na školní tabuli v blaženém nevědomí čtyřnohou kachnu.

Ráno jsem podepsala informovaný souhlas, který na dvou stranách věcně shrnoval všechny možné způsoby smrti během operace, což přirozeně přispělo ke zklidnění mé mysli. Odsouhlasila jsem, že v případě úmrtí nebudu nemocnici žalovat (což jde ostatně po exitu těžko), a teprve potom začala ta pravá sranda.

Do pokoje se vřítily dvě zdravotní sestry a řekly mi, ať se celá – úplně celá! – svléknu. Poté, co jsem tak neochotně učinila a rychle se zase schovala pod peřinu, si sestry vyměnily poněkud znavený pohled a jaly se mě opět odkrývat. Srdce se mi rozbušilo, když jedna z nich se strašidelným výrazem ve tváři vytáhla žiletku, a myslí mi probleskla myšlenka, zda jsou příběhy o nemocničních andělech smrti nakonec pravdivé.

V další chvíli jsem si však byla docela jistá, že bych raději brala podříznutí, protože ty dvě naprosto cizí ženy mě začaly holit – holit úplně všude.

Jakože, i tam dole, kam příležitostně zavítá pouze a jedině můj přítel. Ve stoprocentní tmě.

Poté, co jsem se částečně probrala ze stavu totálního zkoprnění, jsem se slabým hláskem odvážila zeptat, proč je takový úkon na mých soukromých partiích nutný, zvláště vzhledem k faktu, že můj žlučník se nachází poněkud výše pod žebry. Zadoufala jsem, že jde jen o chybu, že sestřičky pouze mají určité mezery, co se anatomie týče, ale byla jsem velmi rychle vyvedena z omylu:

„Chirurgové chtějí pracovat na čisté ploše, drahoušku,“ vysvětlila mi trpělivě sestra – a jakoby nic pokračovala v práci na mém ženství. Toho dne jsem si internalizovala dvě věci. První – zdravotní sestry jsou neuvěřitelné bytosti, které by za svoji práci měly být oceněny mnohem více. Za druhé – chirurgové jsou pěkní idioti.

Abych to shrnula: kvůli laparoskopické operaci žlučníku, která obnáší čtyři malé řezy, ten nejnižší v pupíku, mi byly oholeny dámské partie dvěma úplně cizími lidmi. A my se pořád divíme, že v českém zdravotnictví je málo prostředků – aby ne, když je vynakládají na nedobrovolné depilace!

Po této první za-hranice-nahoty-jdoucí zkušenosti se mě zmocnil neblahý pocit. Dostala jsem prášek na uklidnění, ale byla jsem už tolik vystresovaná, že nijak zvlášť nepůsobil. Třásla jsem se jako osika, zatímco jsem obalená v prostěradle korzovala nemocničním pokojem se špinavě žlutými stěnami. Obalená, aby se na mě nemusela dívat moje spolupacientka. Ano, to jsem vám zapomněla říct – moje nemocniční spolubydlící, stařičká paní s naslouchátkem, tam celou dobu totiž byla s námi, sledujíc divadlo s mým nedobrovolným holením z první řady. Chyběl jenom popcorn.

V tuto chvíli už mě tři cizí lidé viděli nahou jako nemluvně – další měli brzy následovat.

Sestřičky se vrátily, aby mě vzaly na zelenou míli. Musela jsem se vzdát svého prostěradla a záhy jsem se ocitla na pojízdné posteli krytá jenom jakýmsi cárem papíru. V operačním předsálí mají dost podivný systém, kde člověk musí přelézt z postele přes studenou kovovou desku na sterilní operační lůžko. Jelikož jsem k dispozici měla jen onen kus papíru, instinktivně jsem si ho držela u hrudi. Ale moji do dáli svítící holou záď spatřili minimálně další tři lidé.

Cítíc se jako nějaký zvrácený exhibicionista jsem si už jen vroucně přála, aby mě rychle šoupli do komatu. Když jsem se o tři hodiny později a jeden žlučník lehčí vynořila z nicoty, moje první myšlenky byly, že mám hroznou žízeň – a že jsem celá krásně zakrytá peřinou, kromě mé hlavy nikde nic nevykukuje na okolní svět. Blaženě jsem usnula.

Když jsem se znova probudila, tentokrát už zpátky na nemocničním pokoji, cítila jsem se jako by mě přejelo auto. Ale byla jsem živá! Probudila jsem se! Nezemřela jsem na žádné z těch dvou stránek možných úmrtí v informovaném souhlasu!

V další vteřině jsem si však uvědomila, že mě bolí dýchat, bolí udělat cokoli. Minulou noc jsem měla zakázáno pít, takže jsem měla strašlivou žízeň. Sestřička mi dala trochu vody a já byla na okamžik spokojená, jenže pak se vrátila s podivnou miskou v ruce – a vzápětí mě přivedla k slzám.

„Potřebuju, abyste se vyčůrala, slečno.”

Nikdy jsem si víc nepřála být mužem, který se může nenápadně vymočit do bažanta.

Sestřička viděla zoufalství v mých očích, ale byla neoblomná. Mají na to po operaci zřejmě daný protokol. Položila mi misku pod zadek, přikryla mě přikrývkou a stoupla si za roh, ale moje spolu-pacientka ležela metr ode mě a zdravotní sestra tam technicky vzato byla stále taky a můj močový měchýř je na veřejnosti velmi, velmi stydlivý. Proč mi tohle pořád dělali?!

Myslím, že toto byl okamžik, kdy se ve mně něco definitivně a nenávratně zlomilo.

Když jsem dokončila veřejné čůrání do misky, zdravotní sestra ji odnesla a já si mezitím slibovala, že už nikdy v životě nebudu pít. Mé vyprahlé hrdlo však protestovalo, takže jsem nakonec pomalu upíjela bylinkový čaj prodělanému traumatu navzdory. Když jsem se znova probudila, se záchvěvem hrůzy (která vzápětí přešla do bezmocného hysterického smíchu) jsem zjistila, že se mi zase chce.

Po vášnivé debatě posledních zbytků důstojnosti s již rezignovaným egem jsem nakonec odmítla možnost, že bych měla znova projít očistcem s miskou (už jen kvůli nebohé sestřičce, která to musela odnášet) a pokusila jsem se zvednout z postele. Přece zvládnu dojít na záchod, ne? Sestřička mi pomohla se posadit. Všimla jsem si, že mi z boku čouhá drén, kterým odtékala krev a hnis – a málem jsem na milou sestru hodila šavli. Opakuji, tyto ženy mají můj velký respekt.

Když se mi přestala motat hlava, s drénem klimbajícím se mi v ruce jako morbidní lucernička jsem se dopotácela na záchod oděná pouze v takovém tom nemocničním motýlku, kde máte celá záda odhalená světu. Už mi to bylo jedno. Rezignovaně jsem klesla na mísu, dveře za mnou dokořán otevřené, jen abych si uvědomila, že mé zbídačené břišní svaly bolí tak zoufale, že celá moje strastiplná cesta do koupelny byla zřejmě naprosto zbytečná. Pokud někdy budete muset podstoupit laparoskopickou operaci, buďte připraveni – po nafouknutí dutiny břišní plynem pak několik dní bolí jenom dýchat navzdory vznášení se na morfinovém tripu.

Celé záchodové dobrodružství, sestávající asi z patnácti kroků z postele do koupelny, mne po anestezii natolik vyčerpalo, že jsem nebyla schopná se sama postavit. Takže sestřička mě ochotně vyzvedla přímo z mísy a dovedla do postele. V této fázi už mi to bylo zcela jedno.

Po návratu domů jsem musela naprosto šokovat členy mé rodiny, když mě nijak zvlášť nestresovalo, že mi musejí pomoct se vysprchovat. Rozhodně se tvářili mnohem víc nesví než já. 

Když jsem se o půl roku později vrátila na chirurgii kvůli operaci ramene, korzovala jsem nemocničními chodbami ve svém motýlku s holým zadkem jako boss a nic už mne nemohlo překvapit. Pokud náhodou trpíte úzkostí z nahoty, vřele doporučuju strávit pár dní v nemocnici. Změní to váš pohled na svět i na sebe. Drasticky.