Švédsko: Jak jsem propadla severu i cestování

 V létě to bude přesně deset let, kdy se mé nohy poprvé dotkly skandinávské pevniny. Sice jsem se pak neochotně vrátila domů, sežraná od komárů, s žaludkem zkaženým od lanšmítů a zmrzlá na další dvě zimy dopředu, ale srdce jsem tam nechala.

Švédsko pro mě má zvláštní význam. Scenerie sice nemá tak brutálně dechberoucí jako jeho sousední Norsko, ale pro mě to bude navždy první skandinávská země, kterou jsem poznala, kde jsem poprvé stanovala na divoko v lesích u bouřících řek, potkala prvního soba se sametovým parožím, koupala se v jezeře za polárním kruhem, s úžasem zírala na majestátní vodopády a navždy a hluboce se zamilovala do tiché, trošku pošmourné krajiny lesů a lišejníků, kde v létě slunce nezapadá.

Bylo mi šestnáct, a když jsme po celodenním přejezdu Německa nocovali v autě na parkovišti u nudapláže na Rujáně, vůbec jsem si neuměla představit, co za dobrodružství mě čeká. Včetně Breivika.

Naši si mě pořídili v turbulentních devadesátkách a nikdy nebyli příliš movití, takže do této chvíle jsem znala jen ovíněnou moravskou krajinu a oblázkové pláže v Chorvatsku. Taťka na naši cestu na sever spotřeboval veškeré úspory a přestože jsme spali většinou na divoko a jídlo vezli z Česka, při návratu už jsme museli počítat každou korunu, abychom vůbec měli na trajekt. I proto jsem si této cesty tak moc vážila.

Nadpozemské na této první cestě bylo ale především tajemno, které nás provázelo. Jen velmi matně jsme tušili, co nás na severu čeká. V té době ještě nefrčel Instagram nebo Pinterest, na Facebooku jsme se teprve rozkoukávali. To objevování netušeného bylo něco magického, co v dnešní době už člověk přehlcen obrazy ze všech koutů světa stěží zažije. Měli jsme jen papírovou mapu, na ní zaznačené národní parky a jen jsme čekali, kam nás cesta dovede.

Takže jak už asi tušíte: vítám vás u cestopisu o mém milovaném Švédsku! V příštích týdnech vás vezmu na výlet do hlubokých lesů porostlých borůvčím, kde lišky (doslova) dávají dobrou noc, sobi vám ukazují cestu a vodopády hučí po skaliscích, pokud se z nich zrovna někdo nerozhodl udělat vodní elektrárnu.