Malá Fatra: Hřebenovka přes rozkvetlé louky, která mi vrátila jiskřičku v srdci

Možná jste kdysi zaznamenali můj lament nad zlomenou klíční kostí. Zlomila jsem si ji nejblběji, jak jen to bylo možné a po poslední operaci to vypadá, že bez mírných následků už nebudu nikdy. Ten rok mezi operacemi jsem prožila v neustálé nepohodě, někdy větší, někdy menší. Objevovala jsem přírodu kolem své rodné hroudy skrze malé výlety, protože mě bolí nosit batoh a ruka mi po pár hodinách začne trnout. A ačkoliv i tady je hezky, všechno to potlačování mého dobrodružnějšího "já" vyústilo v pocit, kdy mi zoufale chybělo něco pořádnýho, něco, kdy se vám zastaví dech a mysl se roztančí a zapomenete na svět. 

Znovu jsem to našla na hřebeni Malé Fatry. Na horských svazích porostlých kobercem kvítků, které mě dohnaly úsměvu a vrátily mi do žil aspoň kapku té rozpustilé energie, kterou jsem tolik postrádala.

Cítila jsem se zase plná života. Pro zdravé je těžké si představit, jak pevně vás může svazovat bolest, byť už není nijak výrazná – ale je všudypřítomná. A teď byla někde pryč, odešla trýznit jiné lidi a já mohla chvíli skákat po kopcích skoro jako dřív. 

 

Možná vám tato hřebenovka nebude připadat ničím výjimečná. Pro mě ale byla takovým světýlkem, prvním pořádným krokem zpátky k mému normálnímu životu. Možná to píšu až moc melodramaticky, jako bych byla nějakej lazar, co se po roce zvedl z vozíku – to rozhodně nejsem, ale skoro dva roky jsem neviděla pořádnej kopec.

 

A tak velký dík patří mému milému, který celý den táhl batoh za nás oba.