K prvnímu vodopádu jsme nedošli, druhý nenašli, do třetice všeho dobrého aspoň určitě vylezeme na Skierfe a pokocháme se výhledem tisíciletí. Už když se blížíme, přijde mi krajina nějaká moc jarní. Ale... to zasněžený určitě není ten kopec, na kterej máme šlapat v našich letních pohorách, že ne? ŽE NE?
Lehce zneklidnění vykládáme kola v zeleném lesíku a domlouváme se, že když už jsme sem těch tři a půl tisíce kilometrů jeli, aspoň to prubnem. Proč kola? Cílem je zkrátit si extrémně nudnou, 16 km dlouhou cestu lesem k oficiálnímu tábořišti STF Aktse. Celý trek má mít 48 km tam i zpět a pokud si mákneme, přespíme co nejblíž trailu k vyhlídce, ráno vylezeme na kopec, pokocháme se a možná se ještě stihneme vrátit, aniž bychom museli trávit druhou noc u chaty a vláčet s sebou další jídlo a vodu.
Končí tady veškerá civilizace. Chata je dostupná pěšky nebo po vodě, ale mimo sezónu si vodní taxi musíte domluvit satelitním telefonem. Na kole tam ale budem coby dup! Série špatných rozhodnutí tímto vrcholí – že je jízda na kole s těžkou krosnou na zádech blbej nápad nám mohlo dojít už doma, stejně jako fakt, že v červnu může být za polárním kruhem ve vyšších polohách poněkud chladno. Nedošlo.
A tak neohroženě šlapem asi hodinu tundrou, lesní cesta se mění v tankodrom, co by si v ničem nezadal s D1 a popruhy krosny se zařezávají do ramen. Pak se otevře první bližší pohled na cíl naší cesty, a mně úsměv finálně zamrzá na rtech. Nemáme s sebou ani nesmeky, ani dostatečně teplé spacáky, izolující karimatky a další vybavení. Nemáme ani rukavice! Na samotné vyhlídce tolik sněhu není, ale... Kalkulujeme, že i pokud bychom v noci nezrmzli, lezení finální partie by pro nás sváteční turisty bylo o držku. NP Sarek je navíc velmi odlehlý, žádný signál, pomoc daleko. Těžké mraky, co se ženou přes hřeben tomu dávají finální tečku.
Brečím pod stromem a snažím se smířit s tím, že ani další výlet se nepovede. A tenhle měl být fakt, fakt peckovní. Taková ta věc, na kterou budete vzpomínat do konce života a povídat o ní každýmu, kdo je ochoten poslouchat. Lamenty o mé kardinální nepřipravenosti slyší pouze hejno komárů, co si přilétlo usát trochu krve naivní středoevropanky.
Když se na kolech vracíme k autu, už se stmívá. Než je stihneme rozložit a narvat do naší malé fabky, odbíjí jedenáctá.
Poraženě míříme hledat legální místo na spaní, když tu se podrostem něco mihne.
Osud se mi přeci jen snaží sdělit, že naprostý debakl si nezasloužím ani já, a tak mi k půlnočnímu západu slunce posílá lišáka. Kombo šero + pohybující se liška je sice na můj starý foťák příliš, ale lišák se na chviličku posadí, poslední paprsky slunce zrovna jemně osvětlí keříky v pozadí... A tak vznikla jedna z mých nejoblíbenějších fotek, Lišák v brusinkách.
Víc než dva cvaky v klidu nevydrží a mašíruje si to lesem dál.
Toto setkání mi zvedá náladu natolik, že se dokážu radovat z půvabu okolní soumračné krajiny.
Komentáře
Okomentovat