Švédsko: Severská Niagára a svéráz národního rybolovu

 Naše další kroky vedou k vodopádu Tannforsen, přezdívanému švédská Niagára. Zdaleka není tak vysoký jako Njupeskär, u kterého jsme se kochali předchozí den, ale zato je neskutečně obří. Masa vody se s hukotem řítí přes skaliska a rozbíjí se do vodních pěn. Nezkrotná síla přírody ve své nejsyrovější podstatě. 

Vodopád Tannforsen ve Švédsku.

Okolí vodopádu se přitom tváří docela nevinně. Nejdříve obcházíme zrádné vody na první pohled klidného jezera. To se však vzápětí zužuje a padá do 38 metrů hluboké propasti. Jen vzdálený hukot naznačuje, že toto nebude to pravé místo ke koupání.



Nad vodopádem hlídkuje místní opeřenec. Tušíte, copak je to za ptáčka?

 

Vodopád Tannforsen.

Odpoledne nacházíme parádně skrytý plácek na stanování uprostřed lesů. Nedaleko slyšíme hučení řeky a vyrážíme na průzkum. Pěšina zanedlouho mizí a při prodírání lesem musíme korigovat směr, neb narážíme na bažinaté jezero, uprostřed kterého leží - jak jinak - obří balvan. Miluju Švédsko.

Nakonec se vynořujeme u řeky a zahajujeme pravý skandinávský veget. Zatímco ležím na kameni a nasávám sílu přírody na příštích deset let dopředu, taťka odhazuje kalhoty a vrhá se do divokých peřejí. Jeho pokusy o rybaření naštěstí zůstaly bez povšimnutí ryb i místních úřadů, jelikož (jak nás napadlo zjistit až o pár let později) volné rybaření je samozřejmě zakázané.


Tohle je ta pravá esence severu. Hluboké jehličnaté lesy, široké divé řeky plné balvanů, krvežízniví komáři a neskutečně svěží vzduch. Jen pořád nikde žádnej medvěd.

Strašně se mi líbí způsob, jakým jsme tehdy cestovali. Nebylo to jen bezhlavé hnaní za senzacemi - byli jsme schopní se zastavit, neřešit, co bude zítra a kam se musíme vracet - bylo jen nyní a teď a bylo to nádherný. Myslím, že kdyby se lidé dokázali takto zastavovat častěji, vyrvali se ze spárů zrychleného času, kterým nás žene dnešní doba, a skutečně se radovali z maličkostí, bylo by na světě každý den o trošku líp.


U řeky zůstáváme až do soumraku. Nějakým záhadným způsobem se nám daří trefit lesem zpět k tábořišti. A po cestě míjíme další balvan! Jedinou kaňkou na našem severském dobrodružství je noční světlo. V tom se prostě nedá spát.

 
 Měla jsem tento článek naplánovaný na 2.3., ale publikoval se 3.2. A to prosím covid neléčím slivovicí ani vodkou.

Komentáře

  1. Ptáčka bych tipoval na skorce. Krásné! Taky bych někdy chtěl vyzkoušet noční světlo :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skorec, to by mohl být. Noční světlo zkoušet nechceš. Tedy, pokud samozřejmě člověk neplánuje celou severskou dovolenou propařit :) V tom případě se hodí.

      Vymazat
  2. Možná bys měla začít pít vodku, aby sis zakonzervovala vzpomínky!

    OdpovědětVymazat
  3. 3. 2. nebo 2. 3., hlavně že je článek na světě :-) Fotky jsou skutečně podmanivé. Rozlehlé jehličnaté lesy, spousta vody a balvanů, i ta tráva vší tou vláhou zelenější... nádhera :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejraději bych tam hned utekla. Už mě to v Brně značně ubíjí.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky